Do Munstru jsme dorazili těsně před polednem. Měli jsme velký hlad a tak jsme zastavili u restaurace hned vedle hlavní cesty. Po otevření vstupních dveří nás přivítala malá, ale útulná hospůdka, ze které se linula příjemná vůně dřeva a jídla. Celá místnost byla vyzdobena čápi, srdci, preclíky a formami na kouglof (symboly Alsaska). Jednu stranu místnosti tvořila otevřená kuchyně s pecí, kde usměvavý mistr kuchařský připravoval různé speciality.
Paní hostinská nám přinesla jídelní lístek. Bez rozmyšlení jsem si objednala tradiční flammeküeche se slaninou a cibulí a jako dezert jsem se rozhodla okusit flammeküeche s jablky a skořicí. (Slaný flammeküeche jsem už jednou chutnala v Lille, ale na sladko? Tak to pro mě byla novinka). Nezapomněli jsme si také objednat místní pivo.
Za chvilku nám na stole "přistály" dva krásně orosené půllitry a miska slaných bretzel. Jen co jsme dojedli preclíkovou chuťovku, už nám přinesli na velkých dřevěných prkénkách flammeküeche. Křupavé těsto pokryté zakysanou smetanou s tvarohem, posypané slabými kolečky cibule a slaniny. S velkou netrpělivostí jsem ukrojila první kousek a vložila do úst. Delikatesa!
Nadšena moji volbou hlavního chodu jsem plna očekávání vyhlížela moji sladkou tečku oběda. Sladký flammeküeche s pečenými jablky a skořicí byl zajímavý,ale už toho křupavého těsta bylo nějak dost. Příště si tuto sladkou specialitu dám spíše k odpolednímu goutté (svačině o " čtvrté").
Naše další zastávka město Colmar. Colmar je nádherné alsaské městečko s krásnými uličkami, kavárnami, historickými domy, zajímavými vývěsními štíty a tradičními hospůdkami.
Ubytovali jsme se v hotelu v blízkosti historického centra. Sympatická paní recepční nám ochotně na mapě ukázala jaké zajímavosti navštívit a doporučila pár vyhlášených restaurací. Ozbrojena svým fotoaparátem jsme vyrazili do ulic. Po prozkoumání celého centra nám náš kručící žaludek naznačoval, že je čas na něco dobrého. Zašli jsme do doporučené restaurace "Swendi".
Jídelní lístek nabízel řadu místních specialit. Velice mě zaujal salát z čerstvé zeleniny a munstrem (sýr tohoto regionu s pronikavým aroma). Frédéric dal přednost "klasice" a zvolil baeckeoffe. Nečekali jsme dlouho a už před nás postavili naše objednané pokrmy. S touho po něčem zeleném, jsem se s chutí zakousla do salátu a přikousla kousek munstru. Dobře uzrálý, lehce "nasmrádlý" sýr se jen rozplýval na jazyku.
Nedalo mi ochutnat Frederickův baeckeoffe. Kdo má rád mastné, tučné, takový "Eintopf", tak si pochutná. Mě toto jídlo úplně odradilo.
Druhý den jsme vyrazili na nedaleký hrad Haut-Koenigsbourg. Už z dálky bylo vidět tento majestátný monument z růžového pískovce. Připadal mi jako voják na stráži, který bdí nad klidem a mírem jižní rýnské pánve. Naše astra se celkem "zapotila", než se k němu po úzké klikaté silnici vyškrábala.
U pokladny na mě čekalo milé překvapení, tištěný průvodce v českém jazyce (tak to se mi stalo ve Francii poprvé). Prohlídku hradu jsme absolvovali s francouzským průvodcem a jeho poutavým výkladem o historii tohoto restaurovaného hradu (já jsem samozřejmě stále nakukovala do své české nápovědy).
Kola naší astry dále směřovaly do Bergheimu, historické vesničky obklopené vinicemi. Tady jsme se zastavili v restauraci "La Cour du Bailli". Tato restaurace patří rodině Halbeisen, která pěstuje víno na místních svazích od roku 1737. Prošli jsme dvorem, který byl vyzdoben květináči s vřesy (nádhera na začátek března). Kamenná sklepní restaurace nás přivítala příjemných chladem a jednoduchou venkovskou výzdobou plnou kos, srpů, džbánů, demižonů. Z menu jsem zvolila "Menu Terroir" s cibulovým koláčem, kohoutem na ryzlinku a jako dezert zmrzlinový kougelhof s vínovicí z Gewurztramineru.
Po prvním sousto mého předkrmu jsem se utvrdila, že jsme do Bergheimu nevážili zbytečnou cestu. Kohout na ryzlinku, vynikající souznění bílého masa a plného ovocného vína, vonícího po citrusech a zralých citrónech. Byla jsem nadšena. S netrpělivostí jsem očekávala dezert. Ještě nikdy jsem nejedla zmrzlinovou bábovičku v hořké čokoládě, doplněnou alsaskou vínovicí. Zajímavé, originální.
Bylo to prostě a jednoduše vynikající, lehké, jen toho bylo trošku moc (pro můj žaludek).
Alsasko je známé také svým vínem a tak jsme nemohli odjet z tohoto regionu aniž by jsme nenavštívili nějakého vinaře. Zastavili jsme se v Hunawirhu, v "Cave vinicole Hunawihr", která patří mezi vinařská družstva. (Družstva sdružují více vinařů a je výhoda, že můžete ochutnat více druhů vín. Toto družstvo jsme si nevybrali náhodou. Víno z Hunawihru jsme si oblíbili u našeho vinotékaře v Sens). Postupně jsem ochutnala vína suchá, polo sladká i sladká. Obtěžkáni třemi kartony jsme se s Hunawihrem rozloučili. Za vesnicí vedle vinic se s námi rozloučil i krásný čáp, symbol Alsaska.
